Pokud někdo nesouhlasí se sexem, je to znásilnění. Opravdu je to takto přímočaré. Zastaralé zákony, rozšířené mýty, genderové stereotypy a nepochopení významu souhlasu však zapříčiňují, že přestože ke znásilnění dochází poměrně často, nahlášen a trestán je jen zlomek případů.
Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění. Policii je však ohlášeno jenom okolo 600 případů. To znamená, že přestože se u nás v průměru stane 34 znásilnění denně, polici je ohlášeno jen jedno až dvě z nich.
Znásilnění je jeden z nejzávažnějších a nejvíce zraňujících trestných činů. Často má dlouhodobé negativní zdravotní a společenské dopady. Zasahuje oběť i její okolí. S traumatem se velká část obětí vyrovnává dlouhou dobu, mnoho z nich dokonce celý život. K dlouhodobým následkům dochází až u 90 % obětí. Podle britského průzkumu se jedná o zločin, kterého se ženy obávají více než kteréhokoli jiného (Myhill-Allen 2002).
Přesto je tomuto činu často věnováno velmi málo pozornosti. Výsledkem je nízká podpora obětí, zlehčování dané problematiky a vytváření a udržování mýtů, které jednoznačně přispívají k tomu, že oběti jsou vystaveny psychickému utrpení i po nahlášení znásilnění na policii (tzv. sekundární viktimizace). V důsledku toho se oběti často nedomohou spravedlnosti. Téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy. Vyvrátit všechny mýty a nastavit systém, který skutečně pomůže obětem znásilnění, je jistě běh na dlouhou trať. Již dnes ale můžou zákonodárci učinit první kroky ke zjednání nápravy, a to zavedením definice znásilnění v trestním zákoníku, která bude založena na absenci souhlasu.
Poslechněte si o celé problematice epizodu našeho podcastu s koordinátorkou naší kampaně Chce to souhlas:
Ověřte si, zdá víte, jak se chovat když chcete mít s někým sex. Vyplňte náš KVÍZ.
Stalo se to v dlouhodobém vztahu. Před celým „aktem“ byla hádka. Vznikla na základě toho, že jsem řekla, že nemám chuť na sex a že chci jen ležet a užít si partnerovu přítomnost. On se naštval a už se to spustilo. Nejdřív začal, že jen předstírám, že sex nechci a že mým záměrem je, aby mě „dobýval“. Když jsem stále říkala, že nechci, tak pokračoval tím, že teda spím určitě s jiným a že jsem děvka. Když jsem na to nereagovala a prostě na něj jen koukala, tak odešel. Vrátil se asi po půl hodině. Třísknul dveřmi od pokoje a přitlačil mě k posteli. Začal mě svlékat a osahávat. Křičela jsem, škrábala a on nic. Potom k tomu došlo a celou dobu na mě u toho křičel, že on je můj přítel a že má na to právo.
Měla jsem pocit, že jsem selhala ve vztahu. Přepadl mě pocit, že jsem špatná přítelkyně, protože jsem svému příteli nedokázala dát to, co chtěl. Ale zároveň jsem věděla, že to není správné. Hned ráno potom jsem si sbalila všechny svoje věci a rozhodla se odjet domů. Během celého balení mě několikrát přitlačil ke zdi a řval na mě, že domů určitě nepůjdu. Nakonec se mi ale povedlo utéct na autobus a odjet.
Po nějaké době se začal ozývat. Když jsem mu neodepisovala, tak psal mojí mamce. Pokud mu neodepisovala ani jedna z nás, tak namluvil své matce, že on je chudák a ta následně začala psát nám oběma.
Dlouho jsem se bála fyzického kontaktu. Své nejbližší jsem zvládla obejmout, ale tím to končilo. Upřímně jsem ani moc nevycházela ven.
Z mého pohledu se s takovou situací dá časem vypořádat, ale určitě ne zcela. Přeci jen je to zásah jak do fyzického stavu, tak hlavně do psychického. Já sama na to kolikrát myslím a mám stavy, kdy se na mě nějaký muž například ve vlaku jen „blbě“ podívá a hned dostanu strach, že mě bude pronásledovat na záchod a znásilní mě tam. Nebo mám strach si vzít do vlaku sukni, protože co kdyby. Mám strach, když jdu po ulici a naproti mně jde skupinka mužů. Není mi příjemné, když někde jdu a vím, že na mě ostatní muži upřeně koukají.
Vím, že se to snadno říká, ale prosím – svěřte se někomu. Okamžitě. Nenechávejte si to pro sebe. Akorát se v tom budete utápět.
Okolo desátého roku jsem byla sexuálně zneužívána svým strýcem. Vše se odehrávalo u babičky, kam jsme jako celá rodina jezdili jednou za 14 dní. Vždy, když se strýc vrátil opilý z hospody, lehl si vedle mě a začal mě hladit. Nejdřív přes pyžamo, pak mi svlékl kalhoty a sahal mi na intimní partie. Mezitím se u toho ukájel. Asi dvakrát za celou dobu zkusil vniknout penisem dovnitř, ale nešlo to. Hodně to bolelo. Vždy mě otočil na záda, strnula jsem a čekala, až bude konec. Přála jsem si, aby to bylo rychle.
Při každém “hlazení” mi říkal, že je to naše tajemství, že to nikomu nesmím říct a že to dělá, protože mě má rád. Myslela jsem si, že je to normální, že to zažívají všechny moje kamarádky.
Jednou jsem to řekla tetě, přestože jsem se bála, že poruším naše tajemství se strýcem a on už mě nebude mít rád. Teta to následně řekla mé mamce a ta mi vynadala, že už nevím, jak na sebe upozornit. Proč prý tak lžu? Že by to strýc neudělal, ale že mu řekne, co to o něm vyprávím. Brečela jsem, protože mi máma nevěřila.
V deváté třídě jsem se svěřila své spolužačce. Ona to řekla své mamce a ta zase mojí. Zeptala se, jestli je pravda, co ve škole povídám. Mamka vše popřela a spolužačka potom ostatním ve třídě řekla, aby mi nic nevěřili.
Postupně jsem se uzavřela do takové své bubliny a nakonec jsem skutečně lhát začala. Všude. Doma i ve škole. Rodině, spolužákům, sobě. Skrze své lhaní jsem se nakonec stala terčem šikany.
O několik let později, v roce 2019, jsem chtěla spáchat sebevraždu. Řekla jsem si o pomoc v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, kde jsem byla následně hospitalizována. Poprvé jsem začala mluvit o detailech a pocitech, které jsem během zneužívání vnímala jako malá. Uvědomila jsem si, že myšlenky na sebevraždu a další mé potíže mohou souviset se zneužíváním v dětství. Poprvé jsem cítila důvěru, pocit přijetí a bezpečí. Také jsem pochopila, proč mám celý život problém nastavit si hranice, udržet si je a proč neumím říkat “NE” bez pocitu viny.
Nevím, zda se dá s takovou zkušeností zcela vypořádat. Určitě je ale důležité o ní mluvit. Pokud nám nevěří okolí, ve kterém žijeme, určitě nám uvěří někdo jiný. Například na Lince bezpečí nebo v Krizovém centru.
„SEX JE ZÁBAVA, KDYŽ SE NAVZÁJEM DOHODNEME“
Souhlas není vůbec složitý. Ujištění se, že máme souhlas se sexem, nekazí ten kouzelný „okamžik“. Pocit bezpečí je pro intimní situace nepostradatelný. Sestavili jsme pro Vás odpovědi na nejčastěji kladené otázky o souhlasu a nápravě definice znásilnění v trestním zákoníku.
BUDEME TEDY VYPLŇOVAT SMLOUVU POKAŽDÉ, KDYŽ BUDEME MÍT SEX?
Ne. Souhlas je dostatečně jednoduchý. Abyste mohli mít sex, musíte si být jisti, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít také sex s vámi, tj. že sex je pro oba zcela dobrovolný. Signály mohou být verbální i neverbální. Máte-li pochybnosti, zeptejte se. Souhlas v jistém smyslu znamená, že obě strany mají odpovědnost zajistit, aby byl sex dobrovolný. V podstatě jde o něco, co by mělo být ve skutečnosti považováno za samozřejmost: že pouze sex, se kterým souhlasíte, je v pořádku. Naštěstí je pro drtivou většinu lidí souhlas samozřejmostí. Bohužel existují výjimky. Například studie v rámci EU zjistila, že více než jeden ze čtyř respondentů se domnívá, že pohlavní styk bez souhlasu lze odůvodnit za určitých okolností – v případě, že je oběť opilá nebo pod vlivem, je vyzývavě oblečená, neříká „ne“ dost jasně nebo se fyzicky nebrání. Tento přístup společnosti je třeba přehodnotit. Moderní trestní právo musí stanovit jasné bariéry.)
BUDE MUSET OBVINĚNÝ PROKÁZAT SVOU NEVINU (DOJDE K OBRÁCENÍ DŮKAZNÍHO BŘEMENE)?
Ne. Faktem je, že obviněný nemusí nic dokazovat. Prokázání viny pachatele zůstává úkolem státního zástupce. Kromě toho je obviněný nevinný, dokud soud neprokáže jeho vinu. Zásada „in dubio pro reo“ („v pochybnostech ve prospěch obviněného“) není dotčena. Pokud existují pochybnosti o průběhu událostí, je obviněný osvobozen. Nikdo nepožaduje odklon od zásady presumpce neviny. Redefinice usiluje pouze o zajištění toho, aby byly trestně odpovědné osoby, u nichž se dostatečně prokáže, že jednaly v rozporu s vůlí oběti. V tuto chvíli tomu tak vždy není. Myšlenka souhlasu je jednoduchá: Chcete-li mít sex, musíte vědět, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít sex také s vámi.
HROZÍ VLNA FALEŠNÝCH OBVINĚNÍ?
Argument rizika falešných obvinění se vždy používá při revizi sexuálního trestního práva, většinou bez jakéhokoli empirického základu, který by tato tvrzení podporoval. Jedná se o přetrvávající mýtus založený na genderových stereotypech („pomstychtivá žena“) a znamená, že oběti sexuálního násilí se téměř vždy setkávají s tímto podezřením. Realita je taková, že je zapotřebí hodně odvahy a síly k tomu nahlásit skutek na policii. Trestní řízení je pro oběť často nesmírnou zátěží; není neobvyklé, že obviněný – nebo dokonce policie a soudy – dokola zpochybňují osobu oběti, její pověst a důvěryhodnost. Oběti sexuálních trestných činů pak mají často dojem, že si za tento zločin mohou samy, nebo k němu alespoň přispěly. Falešná obvinění existují u všech typů trestných činů a jsou také trestána. Jak je uvedeno v odpovědi na předchozí otázky, změna definice ještě neznamená, že bude jednodušší znásilnění prokázat nebo že by pachatel musel prokázat svoji nevinu. Zůstává faktem, že daleko větší problém je počet znásilnění, které nikdy nejsou policii ohlášena. Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění (pro srovnání počet krádeží aut je okolo 3000), ač pouze okolo 600 z nich je nahlášeno policii (Šafařík, 2020). Jedná se tedy o 34 případů denně a policii je ohlášeno jen jedno až dvě z nich.
SOUHLAS V PRAXI NIC NEMĚNÍ – BUDE TO V SOUDNÍ SÍNI STÁLE SLOVO PROTI SLOVU?
V případě znásilnění mohou být použity různé důkazy, které budou podporovat buď jedno tvrzení, nebo druhé. I dnes jsou ale výpovědi oběti obvykle hlavním a někdy dokonce jediným důkazem sexuálních trestných činů. Posuzování důvěryhodnosti prohlášení je součástí každodenní práce policie a soudů. Jsou stanovené metody, jak se s tímto úkolem vypořádat, mimo jiné se využívá znalostí a metod výrokové psychologie. Ve zvláště obtížných případech je možné přizvat také specialisty. A pokud ani poté nelze dostatečně vyjasnit, co se přesně stalo, nakonec platí princip in dubio pro reo. To znamená, že nejasné důkazy nemohou být k tíži obviněného. Tak je tomu i dnes, protože ani použití síly nezanechává vždy jasné důkazy. Zakotvení souhlasu do zákona nemusí nutně vést k obrovskému nárůstu odsouzení, ale věříme, že povede k většímu počtu nahlášení znásilnění a z dlouhodobého hlediska znásilnění předejde. Důraz již nebude kladen pouze na to, co oběť učinila, aby obviněnému dala najevo, že nemá zájem, ale také na to, co přimělo obviněného si myslet, že existuje souhlas oběti k sexu. Právní předpisy o znásilnění založené na souhlasu také pomohou změnit postoje jak ve společnosti, tak v rámci soudního systému. To z dlouhodobého hlediska pomůže znásilnění předejít.
JAK NOVÉ ZÁKONY ZAJISTÍ, ABY SE ZNÁSILNĚNÍ PROKÁZALO?
Zavedení souhlasu do zákona nezmění dosud zavedené rozložení důkazního břemene u soudu. Je stále na orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly, že je obviněný vinen. Co se změní, je rozsah dokazování, takže se nyní soud nebude soustředit jen na to, co oběť učinila, aby dala obviněnému najevo, že nemá zájem, ale také na to, jaké kroky obviněný učinil, aby zjistil, zda oběť souhlasila. Věříme také, že nový zákon, který nevyžaduje, aby oběť kladla odpor proti znásilnění, způsobí, že více obětí znásilnění ohlásí tento trestný čin na policii. V současné době nahlašuje znásilnění pouze nepatrný zlomek obětí – z přibližně 12 000 případů ročně je nahlášeno pouze 600 (Šafařík, 2020).
ZNAMENALA BY TATO ZMĚNA KONEC PRÁVNÍHO STÁTU?
Ne. Prokázání viny pachatele zůstává úkolem státního zástupce. Kromě toho je obviněný nevinný, dokud soud neprokáže jeho vinu. Zásada „in dubio pro reo“ („v pochybnostech ve prospěch obviněného“) není dotčena. Pokud existují pochybnosti o průběhu událostí, je obviněný osvobozen. Nikdo nepožaduje odklon od zásady presumpce neviny. Redefinice usiluje pouze o zajištění toho, aby byly trestně odpovědné osoby, u nichž se dostatečně prokáže, že jednaly v rozporu s vůlí oběti. V dvanácti zemích Rady Evropy (např. Velké Británii, Belgii, Německu, Dánsku a Švédsku) je sexuální styk bez souhlasu nebo proti vůli již definován jako znásilnění. Odpovídající reformy probíhají i v jiných zemích (včetně Španělska a Řecka). Jejich cílem je dosáhnout větší spravedlnosti pro oběti sexuálního násilí a snížit jeho beztrestnost.
JE SOUHLAS NOVÝ A NEVYZKOUŠENÝ KONCEPT?
Ne. Zavedení souhlasu do zákona není ani nové, ani průkopnické. Dvanáct evropských zemí již takovou definici ve svých právních předpisech má. Například Spojené království má zákon o souhlasu již od roku 2003. Podle mezinárodního práva by mělo být znásilnění přesně definováno jako absence souhlasu, aby bylo zdůrazněno právo každého člověka na tělesnou integritu.
CO MÁ ZNÁSILNĚNÍ SPOLEČNÉHO S ROVNOSTÍ MUŽŮ A ŽEN?
Ke znásilnění dochází v důsledku strukturálních nerovností mezi pohlavími v naší společnosti. 90 % obětí jsou ženy (stopznasilneni.cz, 2009), pachatelem je často muž. Podle mezinárodních úmluv jsou země povinny učinit vše, co je v jejich silách, aby zajistily ženám a dívkám, že budou moci vyrazit kamkoliv bez obav ze zneužití.
MŮŽE AMNESTY DOKÁZAT, ŽE ZÁKON O SOUHLASU VEDL K NÁRŮSTU POČTU ODSUZUJÍCÍCH ROZSUDKŮ, NAPŘÍKLAD VE ŠVÉDSKU A SPOJENÉM KRÁLOVSTVÍ?
Ne. Je obtížné dokumentovat přímý účinek zavedení legislativy postavené na souhlasu obecně, ale ve Velké Británii vidíme, že došlo k nárůstu z 12 000 na 42 000 ohlášení poté, co se zavedly konkrétnější a podrobnější právní předpisy o souhlasu. Studie ze Švédska, které zavedlo definici znásilnění založenou na absenci souhlasu v roce 2018, dokazují, že se zvýšil počet hlášení, stíhání a odsouzení za znásilnění. Zákon o souhlasu však také není celkovým řešením, pokud jde o předcházení a stíhání znásilnění. Je to však důležitý začátek. Kromě novely zákona by policie a státní zástupci měli absolvovat důkladné školení v oblasti zvládání mýtů týkajících se znásilnění a genderových stereotypů. V sexuální výchově na školách by měl být souhlas zdůrazněn. Zákon založený na souhlasu vyšle všem důležitý signál o tom, kde leží hranice, jejíž překročení je již neakceptovatelným zásahem do integrity člověka.
NESTAČÍ, ŽE UŽ MÁME V ZÁKONĚ FORMULACI ZMIŇUJÍCÍ ZNEUŽITÍ BEZBRANNOSTI?
S bezbranností to není jednoduché, málokdy je při rozhodování o znásilnění využita a spíše je trestný čin kvalifikován pod jiným paragrafem trestního zákoníku s nižší trestní sazbou. Případy absolutní bezbrannosti (bezvědomí, silná intoxikace alkoholem, hypnotický spánek, umělý spánek, vliv drog, choroba a další) nepředstavují při hodnocení takový problém. Problematické jsou ty případy, kdy oběť byla jen v relativní bezbrannosti, při níž má sníženou možnost projevit svou vůli. Relativní bezbrannost je v praxi vykládána poměrně restriktivně. Komentář trestního zákoníku s pojmem spojuje situace, kdy oběť nechápe, co se po ní chce, tj. nechápe pachatelovo jednání a není schopna domyslet jeho důsledky. To je ale v praxi nedostačující, protože plno lidí je schopno následky domyslet a chápe, co pachatel činí, nedokáží ale adekvátně reagovat, protože jsou paralyzováni strachem, nebo jim v adekvátní reakci brání jiné okolnosti. Například v medializovaném případu gynekologa, který během vyšetření zasunul penis do nic netušící pacientky, bylo jeho jednání v první instanci posouzeno jako poškození cizích práv. Soud to odůvodnil tak, že bezbrannost musí být stav, kdy je oběť naprosto nezpůsobilá klást odpor. Obdobně byl posouzen případ, kdy se na lyžařském výcviku pokoušel instruktor prsty vniknout do spících dívek, které se v jednu chvíli probudily a jeho jednání učinily přítrž. Nejvyšší soud v této věci rozhodl, že pokud se oběť probudila ve chvíli, kdy se pachatel teprve snažil o průnik, nejednalo se o pokus o znásilnění. Takový výklad by vedl k závěru, že by nebylo možné se pokusit o znásilnění osoby, která spí, a tedy by za takové jednání nemohl být ani uložen trest dle sazby pro znásilnění. Buď se daná osoba totiž probudí, – a pak se jedná o přečin poškození cizích práv (s nižší trestní sazbou), nebo se neprobudí a znásilnění je dokonáno. Problematické je i posuzování toho, zda se jedná o bezbrannost, – nebo o stav závislosti oběti vůči pachateli. K tomu se v roce 2013 vyjádřil Nejvyšší soud tak, že závislost oběti je oproti bezbrannosti stav, kdy se oběť sice nemůže svobodně rozhodovat, jelikož je na pachateli nějak závislá, není ale bezbranná. Do toho spadají třeba případy různých léčitelů a lidí, co své údajně nemocné oběti “odháčkovávají”. Tyto činy se pak definují jako sexuální nátlak, opět s nižší trestní sazbou. Dalším faktorem bezbrannosti může být věk. Ani ten ale bohužel není brán v potaz a trestný čin bývá posuzován jako pohlavní zneužití (s mírnější trestní sazbou). Za současného stavu soudy nezkoumají, zda např. třináctiletá dívka, která byla pachatelem dlouhodobě manipulována, mohla vůbec s pohlavním stykem opravdu souhlasit. Naopak za bezbrannost se podle komentáře k trestnímu zákoníku nepovažuje stav, kdy oběť byla sice nezletilá, nicméně fyzicky i duševně natolik vyspělá, že byla schopná pochopit, co se jí děje a svůj nesouhlas dát dostatečně jasně najevo. To by zákon založený na souhlasu změnil a za soulož s třináctiletým dítětem by mohly být ukládány odpovídající tresty. V současnosti by se takový případ s největší pravděpodobností posoudil jako pohlavní zneužití, které je trestáno mírněji než znásilnění.
NESTAČÍ, ŽE UŽ MÁME V ZÁKONĚ FORMULACI ZMIŇUJÍCÍ POHRŮŽKU TĚŽKÉ ÚJMY?
Může se zdát, že tato formulace by mohla pokrýt spoustu případů nekonsenzuálního styku, ovšem i tady jsou v praxi mezery. V trestním zákoníku totiž máme paragraf 186, který definuje sexuální nátlak a ten má nižší trestní sazbu než znásilnění, spodní hranice je jen půl roku. Mnoho případů je pak klasifikováno v rámci tohoto paragrafu. Spadal by do něj případ, kdy učitel zneužije své postavení a donutí studentku k orálnímu sexu pod hrozbou, že ji nepřipustí k maturitě. Hranice mezi znásilněním a sexuálním nátlakem není zcela jasná a jednání, které by mohlo být potrestáno přísněji dle sazby u trestného činu znásilnění, bývá v praxi někdy posouzeno jako sexuální nátlak, a v důsledku trestáno mírněji. Kdybychom definovali znásilnění absencí souhlasu, umožnilo by to adekvátně trestat i případy, které jsou za současného stavu posuzovány pouze jako sexuální nátlak.
CO JE CÍLEM KAMPANĚ CHCE TO SOUHLAS?
Dlouhodobým cílem kampaně je snížit počet znásilnění a bořit mýty, které se se znásilněním pojí. Jedním z důležitých kroků je změnit právní definici znásilnění tak, aby byla založena na souhlasu. Uzákonění této definice vyšle jasný signál obětem, pachatelům a orgánům, které jsou zapojeny do vyšetřování a rozhodování, i všem ostatním, že jakmile chybí souhlas, jde o znásilnění.
„SEX JE TÝMOVÁ HRA“
Připojte se k úsilí za lepší ochranu obětí znásilnění, k boření škodlivých mýtů, kterými je znásilnění opředeno a k boji za prosazení nové definice znásilnění v zákoně. Hnutí Amnesty na změně pracuje společně se spolkem Konsent, Českou ženskou lobby a komunitou Ženy v právu.
Naším dlouhodobým cílem je snížit počet znásilnění a bořit mýty, které se se znásilněním pojí. Chceme žít ve společnosti bez znásilnění, kde každý plně chápe souhlas. Jedním z důležitých kroků je změnit právní definici znásilnění – tak, aby byla založena na souhlasu.
Druhým cílem kampaně je vzdělávacími aktivitami pomoci mládeži a dospělým, aby se krom získání informací zlepšili i v empatickém chápání tématu a věděli, jak mohou pomoci nebo jak se chovat v situacích, když se o sexuálním násilí nebo nevhodném chování dozvědí, či se s ním přímo setkají.
Trestní zákoník v České republice nedefinuje znásilnění souhlasem, ale donucením či zneužitím bezbrannosti. Co ovšem případy, ve kterých nedošlo k fyzickému násilí? Nebo případy, ve kterých byla oběť paralyzována naprostým terorem a strachem, nebo proto, že osoba, která ji znásilnila, byla přítel nebo partner?
Absurditu tohoto pojetí ukazuje následující analogie: „Po obětech krádeže nikdo nechce, aby prokazovaly, že zlodějům kladly odpor, předání peněz nevede nikoho k závěru, že okradení se zločinem ‚souhlasili’ a že tudíž nebyl spáchán trestný čin.“ Především však toto pojetí znásilnění dostatečně nereflektuje vztahové násilí. V mnoha případech se oběť neodváží projevit odpor, protože má strach o své zdraví či život nebo má strach z odhalení (např. ve vedlejší místnosti jsou děti).
Česká republika tak musí zákonem jasně stanovit, že sex bez souhlasu je znásilnění. Otázkou není, zda osoba řekla „ne“, ale zda řekla „ano“. Uzákonění této definice vyšle jasný signál obětem, pachatelům, orgánům, které jsou zapojeny do vyšetřování a rozhodování, i všem ostatním, že jakmile chybí souhlas, jde o znásilnění.
Tato definice znásilnění je podpořena mezinárodními lidskoprávními organizacemi (resp. jejich orgány) a v současné době je zavedena ve 13 z 31 evropských zemí (např.Slovinsko, Chorvatsko, Dánsko nebo Velká Británie).
Podepište, prosím, naši petici a řekněte tím zákonodárcům, aby v souladu s mezinárodními závazky ČR v oblasti lidských práv napravili právní definici znásilnění tak, aby byla založena na souhlasu, a výrazně tak přispěli k vytvoření „kultury souhlasu“ a odstranění překážek, které brání obětem při dosažení spravedlnosti.
Připojte se k úsilí za lepší ochranu obětí znásilnění, k boření škodlivých mýtů, kterými je znásilnění opředeno a k boji za prosazení nové definice znásilnění v zákoně. Hnutí Amnesty na změně pracuje společně se spolkem Konsent, Českou ženskou lobby a komunitou Ženy v právu.
Naším dlouhodobým cílem je snížit počet znásilnění a bořit mýty, které se se znásilněním pojí. Chceme žít ve společnosti bez znásilnění, kde každý plně chápe sexuální souhlas. Jedním z důležitých kroků je změnit právní definici znásilnění – tak, aby byla založena na souhlasu.
Druhým cílem kampaně je vzdělávacími aktivitami pomoci mládeži a dospělým, aby se krom získání informací, zlepšili i v empatickém chápání tématu a věděli, jak mohou pomoci nebo jak se chovat v situacích, když se o sexuálním násilí nebo nevhodném chování dozvědí, či se s ním přímo setkají.
Vyrovnat se se znásilněním není jednoduché. Každému to může trvat různě dlouho a každému může pomoct něco trochu jiného. Tady je pár užitečných rad.
Převzaté od Konsentu
Stalo se to před pár dny.
Jestli se bojíš otěhotnění, vezmi si pohotovostní antikoncepční pilulku. Je běžně prodejná v lékárně bez předpisu, třeba Escapelle nebo Postinor.
Není to tvoje vina.
Je to vina toho, kdo to udělal. Nikdo nemá právo druhého znásilnit ať už by se před tím dělo cokoliv. Znásilnění bohužel zažije za svůj život každá desátá žena a každý třicátý muž. Není to jen tvůj problém, je to problém celé společnosti.
Lékařská pomoc a policie.
Zvaž, jestli se nepotřebuješ nechat vyšetřit gynekologem či jiným lékařem. Lékař nemá povinnost hlásit znásilnění na policii. Zvaž, jestli to půjdeš oznámit na policii. Čím víc bude takových činů nahlášeno, tím víc bude mít společnost pocit, že je to vážný problém, který je potřeba řešit. Na policii si s sebou můžeš vzít doprovod, který s tebou bude po celou dobu výslechu. Můžeš si vybrat, jestli chceš být vyslýchána ženou nebo mužem. Pokud ale nechceš jít na policii, nemusíš. Dělej jen to, co máš pocit, že ti pomůže.
Co dál? Jak se s tím vyrovnat?
Svěř se někomu, komu důvěřuješ. Pokud nemáš nikoho takového v okolí, můžeš zavolat na linku důvěry, nebo zajít na naši svépomocnou skupinu. Dělej, co potřebuješ. Klidně nějakou dobu prožívej smutek. Klidně ho vůbec neprožívej, pokud to tak cítíš. Zkus si promluvit s někým, kdo má podobnou zkušenost. Najdi si terapeuta či terapeutku – vyhledat odborníka může být ta nejjednodušší pomoc. Ne každý terapeut sedne každému. Možná budeš muset chvíli hledat odbornici nebo odborníka, se kterým si budeš rozumět. Pokud potřebuješ poradit či pomoct, můžeš se obrátit na organizace, které se věnují práci s oběťmi sexuálního násilí. Poskytují zdarma právní a psychologickou pomoc. Je to například Profem nebo Persefona.
Stalo se to před delší dobou.
I po delší době můžeš jít nahlásit znásilnění na policii. Promlčecí lhůta je deset až patnáct let. U znásilnění v dětství se navíc počítá až od dosažení plnoletosti znásilněných. I po mnoha letech můžeš prožívat období smutku, nebo období, kdy se necítíš dobře. Není na tom nic neobvyklého. Zkus si o tom s někým promluvit, přijď na naši svépomocnou skupinu nebo se svěř terapeutovi či terapeutce.
Zeptej se, jak můžes pomoci.
Do ničeho danou osobu nenuť. Pokud nechce, nemusí jít na polici ani k lékaři, nemusí to říkat rodičům. Ujisti kamarádku či kamaráda, že neuděláš nic, co by si nepřáli.Buď oporou, pokud o to stojí.
Podpora.
Do ničeho danou osobu nenuť. Pokud nechce, nemusí jít na polici ani k lékaři, nemusí to říkat rodičům. Ujistit kamarádku či kamaráda, že neuděláš nic, co by si nepřáli. Buď oporou, pokud o to stojí. Poděkuj za to, že se ti kamarád nebo kamarádka svěřili, že k tobě mají důvěrů. Svěřit se někomu s takovým zážitkem není jednoduché. Nezpochybňuj co ti říká, nesnaž se vysvětlit, co se dalo udělat líp, aby se to nestalo. Vyjádři důvěru v to co ti bylo sděleno, řekni, že to není vina toho, kdo byl znásilněn, ale vina pachatele. Lidé, kteří zažili znásilněné se často bojí, že je jim to nikdo neuvěří a kladou si to co se stalo za vinu.
A co ty?
Starej se i o sebe. Vypořádat se s takovou informací může být těžké, stejně jako podporovat toho, kdo se ti svěřil. Neboj se vyhledat terapeutickou pomoc.
Další možností, jak pomoci, je více se v problematice vzdělávat a informace předávat dál ve svém okolí. Nevědomost může být důvodem, proč se tématu znásilnění vyhýbáme a tabuizujeme jej. Čím více lidí bude mít o tématu přehled, tím větší je šance na vytvoření kultury, ve které je souhlas se sexem klíčový a kde násilí nemá místo v žádné formě.
Týká se to nás všech.
Statistiky mluví jasně. Existuje vysoká pravděpodobnost, že se někdy za život setkáme s obětí sexuálně motivovaného násilí nebo se jí staneme my sami. Naším cílem je poskytnout mladým i dospělým možnost vzdělávat se v této oblasti.
POMOCÍ ŠKOLNÍHO WORKSHOPU S OBĚŤMI ZNÁSILNĚNÍ
POMOCÍ VZDĚLÁVACÍCH MANUÁLŮ
POMOCÍ SDÍLENÍ PRÁVĚ TVÉHO PŘÍBĚHU
POMOCÍ HRY TRUE STORY
POMOCÍ TIKTOKU
POMOCÍ ONLINE KURZU
