Idil: „Vězení zvýšilo moji odhodlanost“

Ustanovení,
která návštěvy vězňů zadržovaných v rámci stávajícího výjimečného stavu určují, omezují návštěvy
na bezprostřední rodinné příslušníky. Pro Idil, která nemá žádné žijící
příbuzné, to znamená absolutní odříznutí od všech. Pokusil
jsem se navštívit Idil, jakmile jsem přijel do Turecka před několika dny, ale
byl jsem odmítnut u bran vězení. Po setkání s ministrem spravedlnosti
Abdülhamitem Gülem v Ankaře, jsem
ji konečně mohl vidět. 

Ze
všech věznic na celém světě, kde jsem již byl, je Silivri – největší trestní
zařízení v Evropě – nejsofistikovanější a taky nejvíc nahání hrůzu. Poté, co
jsem prošel jeho impozantním vchodem a byl jsem podroben prohlídce vězeňskými
strážci, detektory kovů a skenerem, jsem se ocitl v obrovském městě z betonu. Navzdory
své velikosti –  Silivri je určeno pro
ubytovávání až 17 000 vězňů – je chůze komplexem děsivě pustá. Pouze
příležitostné kovové zvonění vězeňských dveří nebo ostrý zvuk píšťaly
vězeňských dozorců přerušují tísnivé ticho. Betonové
budovy, v nichž je Idil uvězněna, jsou natřeny na žluto a odděleny  od ostatních bloků vysokou zdí. Projdu
závěrečnou kontrolou a jsem veden do velké jasně osvětlené místnosti bez oken.
Hned, jakmile si sednu ke stolu uprostřed místnosti, otevírají se dveře na
druhé straně místnosti. To je Idil!

Když
mě vidí, v její tváři se objeví překvapení a radost a její oči  se rozzáří 
známou energií.  „Salile!“
vykřikne, když odstoupí od dvou strážců, kteří ji doprovázejí, a vyběhne ke mně
s rozpaženýma rukama. Když
jsme se dlouze a pevně objali, cítil jsem, že mne zaplavuje silná vlna emocí. „Jaké
překvapení!“ Řekla, „věděla jsem, že jsi v Turecku a snažíš se mě vidět, ale
nečekala jsem, že dostaneš povolení. Přišlo mi to vyloučené.“ 

İdil
je stejná, jak jsme ji vždy znali a milovali: usmívající se a pozitivní. „Jsem
v pořádku,“ řekne mi. „Nevidíš? Dělám jógu, sport, učím se rusky, čtu
všechny noviny a udržuji se pořád něčím zaměstnaná. “ I přesto  Idil připouští, že její izolace je velmi
těžká. Přestože sdílí celu s jinou ženou, nemůže mluvit s dalšími obránci
lidských práv, jako je Özlem Dalkıranová, která byla zatčená spolu s ní. „Özlem
je jen o tři dveře dál, ale pokud se o ní chci něco dozvědět, musím se pokusit
zjistit to v novinách.“ 

„Nemám
povoleny telefonní hovory jednou za 14 dnů, jako to mají ostatní vězni. A nedostávám žádné dopisy. Jediné, co mám, jsou vzkazy, které mi dává můj
právník.“ Idil
říká, že doba jejího pobytu v Silivri 
přispěla k tomu, že velice oceňuje to, čím vězňové prochází, a má v úmyslu
ještě více pokračovat v  kampani za práva
vězňů v budoucnu. Povídám jí o setkání, které jsem měl s jejími přáteli a o skutečnosti, že ministr
spravedlnosti se zdál být srozuměný s naší žádostí, abychom ji mohli
navštívit, jelikož ona nemá žádnou jinou rodinu. Také jí informuji, že o její
kočky je dobře postaráno. Idil
je také dychtivá vědět, jak je Amnesty Turecko řízena v její nepřítomnosti a
očividně je hrdá, když jí říkám, že členové jejího týmu, spíše než
aby  byli deprimovaní (poháněni silnou
kávou a zdrcujícím pocitem nespravedlnosti) jsou motivovaní a rozhodnější, než
kdy jindy. 

Rozhovor
plyne tak nenuceně, že jsem si ani neuvědomoval okolí a dokázal jsem si
představit, že jsme v nějaké kavárně na náměstí Taksim. Ale pak se dveře
otevírají a stráž nám říká, že máme jen dalších 5 minut. „Řekněte
všem, aby se nebáli,“ říká Idil, když se připravujeme na
rozloučení. „Jsem připravena zaplatit cenu za svou volbu pracovat na lidských
právech a nemám strach. Nikdo v politických případech nebyl propuštěn dříve,
než za čtyři měsíce. A já jsem duševně připravena být tady rok. Čas ve
vězení zvýšil moje odhodlání postavit se za své hodnoty. Nechci žádný kompromis.“ 

Když
mě vedou z vězení, uvažuji o tom, jak Idil zvládá využít tuhle nespravedlnost  k tomu, aby ji posilovala. Jsem překvapen, že až do dneška jsem neodhalil její
pozoruhodnou vnitřní sílu. A je to nakažlivé: Její síla obnovila i mé odhodlání bojovat nejen za její propuštění,
ale za propuštění všech lidí nespravedlivě vězněných v Turecku. Když
procházím zpátky přes impozantní brány Silivri, uvědomuji si, že pokud vítr
fouká správným směrem, můžete cítit Marmarské moře a dokonce ochutnat sůl na
vašich rtech. A ta sůl mát chuť svobody. 

Salil Shetty je
generálním tajemníkem Amnesty International. Setkal se s Idil Eserovou  9. září. 

PS: Idil patří mezi 10 obhájců lidských práv, kteří byli zadrženi při workshopu
o lidských právech 5. července. Jsou podezřelí, zcela bezdůvodně, ze
„spáchání trestného činu ve jménu teroristické organizace, aniž by byli
členem“. Osm jich je stále zadržováno, 2 byli  propuštěni 
na kauci.