Na
první pohled normální školka s novou fasádou a čerstvě vymalovanými chodbami,
kde visí obrázky zdejších dětí. Po pár prvních krocích prosluněnou chodbou ale
člověk pochopí, že tak úplně obyčejná není.
Na dvanáct dětí jsou tady tři učitelky a k
tomu dalších šest asistentek. V některých částech je na zdech u topení molitan,
který má dvě funkce – prvně aby si děti mohly odpočinout, a pak aby si ve
vzteku neublížily. Trpí totiž poruchami autistického spektra a pro některé je
intenzivní křik, půlhodinový pláč, rozhazování rukama či mlácení kolem sebe
jediným způsobem, jak komunikují. Jsme v ABAškolce v Cerhenicích na Kolínsku,
jediné svého druhu, která pro každé z dětí sestavuje individuální plán.
„Máme
více času a prostoru věnovat se dětem než v klasické školce. Připravujeme
speciální pomůcky jako například komunikační knihu. Ta slouží dětem které
nemluví jako pomůcka ke komunikaci s okolím. Vypadá jako sešit do kterého se na
suchý zip vlepují obrázky, znázorňující aktivity, předměty, nebo jiné potřeby
které dítě chce.
Nejprve začínáme s jedním obrázkem
nejoblíbenějšího předmětu či aktivity a postupně se dopracováváme k tomu, že
dítě samostatně skládá obrázky do věty na komunikační proužek. Tím docílíme
toho, že dítě dokáže komunikovat se svým okolím. Teď u nás například žádné dítě
nemluví, proto tento nácvik alternativní komunikace budeme provádět u všech dětí,“
vypráví učitelka Lucie Kernerová, která má zkušenosti ze státní speciální
školy. Je tak zvyklá, že práce s těmito dětmi je mnohem náročnější. Fyzicky i
psychicky.
Když se
děti rozčílí a není po jejich, perou se. A mají sílu. I když se to stává
zřídka, protože děti s autismem nejsou agresivní, jen se neumí vyjádřit.
Výjimečné ovšem nejsou ani děti dvakrát větší, než jejich vrstevníci.
Spaní, hraní i učení
Je
krátce po poledni a ve třídě je nyní prázdno, protože většina dětí zrovna
odpočívá „po o“. Ne každému se chce ale spát.
Křik a pláč je slyšet zhruba půl hodiny, co
procházím mezi hračkami, lavicemi a židlemi. Pro předškoláky mají ještě jednu
menší místnost, kde se jim věnují zvlášť. Křik je slyšet přes dvoje zavřené
dveře. Chlapec brečí v místnosti, kde jsou ostatní děti v postýlkách a
odpočívají. Jemu se ale spát prostě nechce.
Děti jsou ve školce krátce a často poprvé bez
rodičů na delší dobu. Než si na nové prostředí zvyknou, může to trvat až tři
měsíce. Například plačící chlapec byl zvyklý chodit po obědě domů a teď ve
školce najednou zůstal, vysvětluje mi ředitelka. Hned dvě učitelky a asistentky
si ho berou vedle a snaží se dítě uklidnit. Vztekání se je teď jediný způsob
komunikace, jaký chlapec zná.
Křik a pláč se mění v porozumění
ABAškolka na Kolínsku, kam dováží své děti
rodiče z Hradce Králové nebo Prahy, funguje druhým rokem. Z prvního jsou tady
tři děti, u kterých mohou navázat na předchozí práci. Ostatní podle
ředitelky nepokračovali po dohodě s rodiči z různých důvodů, například kvůli
složité dopravě nebo výuce doma. Současně to mohlo být i vysoké školné (měsíc
stojí 12 tisíc korun). A hned tři děti nastoupily do klasické školky.
„To je obrovský úspěch,“ říká ředitelka Petra
Málková, která chce autistické děti co nejvíc propojovat s okolím a světem
venku. „Součástí školky je i klasická třída, kde jsou děti už od dvou let,
takže chceme chodit na společné procházky, propojit oba světy a ukázat, že ne
každý kamarád je stejný jako oni,“ představuje plány, které by neměli nabourat ani
rodiče. „Věděli do čeho jdou, když do vedlejší školky děti zapisovali a berou
to pozitivně,“ dodává.
Spolupráce s rodiči je jedním ze základů,
které jsou pro „úspěch školky“ potřeba. Řada dětí například stále používá pleny
a školka je to má odnaučit. K tomu je potřeba dodržovat nastavená pravidla ze
školky také doma. Plány totiž školka připravuje dětem individuálně a na
tělo.
„Pozorujeme každé dítě, co mu vyhovuje, jak se
chová, na co reaguje, na co ne, s rodiči vyplňujeme podrobné dotazníky a podle
toho pak sestavujeme vyučování, aby pro něj bylo co nejefektivnější. Samozřejmě
to měníme podle toho, jak na to dítě reaguje – neustupujeme a trváme na
určitých věcech, ale například spolupráce s ostatními dětmi nastupuje až
později. První na řadě je budování důvěry. Hlavní je flexibilita i intenzita,“
popisuje ředitelka.
Něčeho takového je ale v klasické i speciální
školce těžké dosáhnout, protože k tomu nemají dostatek personálu a prostředků.
Písek až za ušima a ještě dál
V místnosti, kde děti po obědě spí, je celá
prosklená stěna, ze které je vidět na hřiště s trampolínou, lezeckou stěnou
nebo pískovištěm. To některé děti například jedí, pozor je tady proto potřeba
dávat pořád. Školku vyhledala například Markéta K., která do Cerhenic dojíždí z
Prahy.
„Jelikož mám jednoho syna s autismem a druhého
s vývojovou dysfázií, ABA školka je pro nás vynikající volbou. Oceňuji zejména
individuální přístup ke každému dítěti,“ popisuje.
Zřizovatelem školky je zapsaný spolek Vulnus
Curare a ne náhodou je jeho předsedou Marek Semerád, starosta Cerhenic. Podle
svých slov založil vše z nutnosti kvůli své dceři, kterou nechtěl posílat do
klasické školky s asistentem.
|
Den v ABAškolce
|
