migrace-otazky-a-odpovedi

ZOBRAZIT VÍC

Otázky a odpovědi

1. PROČ SE NYNÍ TOLIK LIDÍ SNAŽÍ DOSTAT DO EVROPY?

68,5 milionů lidí bylo již donuceno opustit své domovy
25,4 milionů z nich se nachází mimo svou zemi původu
31 lidí musí opustit svůj domov každou minutu (tj. 44 400 každý den)
Více než polovina z nich jsou děti (osoby mladší 18 let)[1]

Protože v současné době čelíme největší uprchlické krizi od druhé světové války. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je nyní 68,5 milionů lidí ve stavu, kdy byli donuceni opustit své domovy. Nejvíce uprchlíků (na 6,3 milionů) pochází ze Sýrie, kde již osmým rokem probíhá brutální občanská válka. Řada lidí, kteří dosud čekali v uprchlických táborech v okolních zemích v naději, že se situace zlepší a budou se moci vrátit domů, nevidí žádnou změnu a v uprchlických táborech není budoucnost pro ně ani jejich děti. Proto se další z těch, kteří na to mají prostředky, vydávají na cestu dál.

V neposlední řadě je uprchlická vlna posilována eskalací násilných konfliktů ve světě a působením teroristických skupin (např. Islámský stát, Taliban, Boko Haram), před kterými lidé utíkají. V mnoha zemích vede dlouhodobě se zhoršující situace ke ztrátě veškerých nadějí, že se situace/režim změní a v tomto kontextu se také daří zmíněným teroristickým skupinám (např. Somálsko, Afghánistán).

Lidé, se kterými o odchodu z jejich domovů mluvíme, nám říkají, že vědí, že cesta bude náročná a nebezpečná, ale často ji vidí jako jediné východisko ze své beznadějné situace a naději na lepší budoucnost v bezpečí a důstojnosti pro sebe a své rodiny.

2. NENÍ UŽ ALE EVROPA PŘEHLCENA?

Dle čísel UNHCR byl rok 2015 „rekordním“. Do Evropy přišlo přes milion žadatelů o mezinárodní ochranu (1 015 078 lidí).[2] Pro srovnání: v roce 2014 to bylo 216 054 osob, v roce 2016 dorazilo 361 709 osob, v roce 2017 celkem 171 332 osob, v roce 2018 je to prozatím 24 042 lidí[3]. Ačkoli jsou tato čísla velká, pro půlmiliardovou Evropu to zatím ještě určitě není limitní situace. Jedná se o naprosto mimořádnou situaci a nejvíce uprchlíků tradičně zůstává v zemích v okolí konfliktů. Přes 90 % syrských uprchlíků tak zůstává v okolních zemích - Libanonu (5 milionová země, která nyní hostí 991 165 syrských uprchlíků), Turecku (3 588 877 uprchlíků), Jordánsku (661 859 uprchlíků), Iráku (248 382 uprchlíků)[4].

Velkým problémem Evropy je ale nerovnoměrné rozdělení zátěže mezi jednotlivé členské státy. Zatímco Itálie, Řecko, Švédsko či Německo jsou již naprosto přetížené, země jako ČR, Slovensko nebo Baltské státy mají jen minimální počty nově příchozích uprchlíků (v ČR požádalo za celý rok 2015 o mezinárodní ochranu 1525 osob a v roce 2016 to bylo 1478 lidí a v roce 2017 1450 žadatelů)[5][6].

85 % světových uprchlíků je v rozvojových zemích, které jsou často nesrovnatelně chudší než evropské státy. Pro příklad jeden z největších uprchlických táborů na světě, keňský Dadáb, hostí téměř 250 000 uprchlíků. [7]

S touto situací se snažila EU vypořádat pomocí kvót, díky nimž mělo být do konce září 2017 přerozděleno (relokováno) 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu z Itálie a Řecka. Cílem bylo ulevit těmto nejzasaženějším zemím a přerozdělit alespoň část uprchlíků i do zemí do kterých jich, vzhledem k jejich poloze, přichází minimum. Relokace však neproběhly tak efektivně, jak bylo původně plánováno. V květnu roku 2017 bylo přerozděleno jen 18 119 uprchlíků [8] a některé země (Česko, Polsko, Maďarsko) se odmítly na tomto postupu podílet. Ve výsledku tak byl „přerozdělen“ jen zlomek z původně plánovaného počtu žadatelů o azyl.

Situaci je ale třeba řešit komplexně a usilovat o to, aby lidé ze svých zemí prchat nemuseli. Všechny uprchlíky není možné přijmout, proto je primárně nutné se postarat o ty nejzranitelnější a hledat trvalá a účinná řešení příčin, které masovou migraci a uprchlictví způsobují. To dělá AI již desítky let, během kterých upozorňuje na porušování lidských práv v jednotlivých zemích, podporuje lidskoprávní aktivisty a staví se proti nezodpovědnému prodávání zbraní do zemí, kde jsou používány proti civilistům. Je také nutno zmínit, že mnoho lidí je navraceno zpět do zemí původu, a to ať z důvodu, že nemají právo na mezinárodní ochranu, nebo proto, že se situace v jejich zemi změnila a oni se chtějí domů vrátit. V roce 2017 se do svých zemí původu vrátilo 667 400 lidí, a to nejvíce do Nigérie (282 800), Středoafrické republiky (78 600) a Sýrie (77 200)[9]. V současné době je však velký tlak na navracení lidí zpět do zemí původu, a to bohužel i do zemí, kde jim hrozí závažné porušování lidských práv či dokonce smrti (Afghánistán, Súdán ad.).

3. JEDNÁ SE O UPRCHLÍKY NEBO JSOU TO VĚTŠINOU SPÍŠE EKONOMIČTÍ MIGRANTI?

To, zda se jedná o ekonomického migranta či uprchlíka se zjišťuje při azylovém řízení, kterým musejí všichni projít. Dle UNHCR jsou nyní nejčastější země, odkud lidé do Evropy momentálně přicházejí, Sýrie, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Guinea, Maroko a Irák[10]. Když se podíváme na situaci v těchto zemích, je u některých více než zřejmé, že lidé mají vážnější než ekonomické důvody k tomu, aby odtud utíkali[11]

U některých zemí je vzhledem k aktuální situaci jasnější, že lidé prchají z vážnějších než „pouze“ ekonomických důvodů, azylové řízení však musí být individualizované a nelze rozhodnout plošně, zda mají lidé z dané země nárok na mezinárodní ochranu či ne. Bohužel téměř neexistují legální a bezpečné cesty do Evropy, proto musí ti, kteří se rozhodnou hledat bezpečí v Evropě využít drahé a nebezpečné služby převaděčů a podstupovat riziko, že na cestě zemřou. Právo požádat o mezinárodní ochranu v případě, že jsou pronásledováni či v nebezpečí života, jim garantujeme mezinárodními úmluvami, ale mohou to udělat až na evropském území, na které se musí nejprve dostat, což je ale legálně prakticky nemožné.

4. PROČ JE MEZI PŘÍCHOZÍMI VĚTŠINA MUŽŮ?

Podle statistik UNHCR bylo mezi běženci, kteří přicházeli do Evropy v roce 2017, 12,6 % žen a 18,4 % dětí a 69% mužů[12]. Důvodů pro to je více – muži jsou silnější a mají větší šanci cestu přežít. Často chtějí připravit bezpečnější cestu pro své rodiny či blízké (legální a bezpečná cesta pomocí sloučení rodiny apod.); cena, kterou platí převaděčům je velmi vysoká a rodina si často může dovolit vyslat pouze jednoho člena, volí tedy logicky toho nejsilnějšího, který zde může uspět a podporovat rodinu na dálku; násilí a sexuální násilí ze strany převaděčů je více než běžné, mnoho žen je na cestě znásilněno a je to pro ně velké riziko (v poslední době se často setkáváme s tím, že ženy natolik počítají se znásilněním na cestě, že jako prevenci otěhotnění začínají brát před cestou hormonální antikoncepci); řada mužů prchá také proto, aby nemuseli být nasazeni v boji a podílet se tak na násilí a zabíjení.

5. JSOU LIDÉ PŘICHÁZEJÍCÍ DO EVROPY TERORISTÉ?

Nelze stoprocentně vyloučit, že se do Evropy nějací teroristé s uprchlíky nedostanou, je však málo pravděpodobné, že by riskovali nebezpečnou cestu, kterou absolvují uprchlíci a poté ještě riskovali odhalení během azylového řízení. Lidé, se kterými mluvíme, jsou často přímými či potenciálními oběťmi různých teroristických skupin a prchají před nimi. Říkají, že chtějí žít v bezpečí a míru, proto se do Evropy vydali. Nicméně důkladné prověřování nově příchozích je právem bezpečnostních složek každé země a pokud by existovaly legální cesty, bylo by toto prověřování snadnější a organizovanější, jelikož by probíhalo ještě před příchodem do Evropy (což se děje např. u přesidlovacích programů).

6. PROČ UPRCHLÍKY NEPŘIJÍMAJÍ STÁTY PERSKÉHO ZÁLIVU?

Co se týče zapojení zemí Perského zálivu, usiluje Amnesty International i další organizace o to, aby na své území syrské uprchlíky přijaly. Zatím je situace taková, že do většiny těchto zemí musejí mít Syřané víza, která však nedostávají. Amnesty International ve svém reportu z roku 2014 uvedla, že od počátku Syrské občanské války v roce 2011 nepřijaly arabské státy v Zálivu jediného uprchlíka.[13]

Tyto země také nepřijaly Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951, která definuje uprchlíka a určuje, jakou péči a podporu je těmto lidem třeba poskytnout, stejně jako závazky uprchlíka vůči hostitelské zemi. Tyto země tedy kategorii osob - uprchlíků - jako takovou formálně neuznávají. Lidé na útěku proto v těchto státech (Saúdská Arábie, Katar, Kuvajt, Omán, Spojené Arabské Emiráty, Bahrajn) nemají právo na mezinárodní ochranu a zajištění základních práv.

Nicméně je třeba podotknout, že řada těchto zemí přispívá velké částky na pomoc uprchlíkům, více např. v článku na iDnes

Saúdská Arábie oznámila, že od roku 2011 již přijala na své území 2,5 milionu Syřanů, které však nepovažuje za uprchlíky a dostali povolení k pobytu. Toto tvrzení je nicméně z hlediska azylu a migrace problematické, jelikož pracovní programy v Saúdské Arábii nejsou to samé, co regulérní možnost žádosti o azyl a ochranu – pracovníci v Saúdské Arábii v podstatě nemají možnost zažádat si o saúdskoarabské občanství a dodržování a možnost vymáhání jejich práv je tak vysoce problematické.[14]

Nutno ale zmínit, že se syrští uprchlíci také někdy obávají nedemokratických režimů panujících v těchto zemích.

Naproti tomu státy sousedící se Sýrií přijaly až 95 % syrských uprchlíků (více viz. otázka č.2).

V současnosti 85 % uprchlíků na světě hostí rozvojové země – pouze minimum jich prchá do EU. Například přes 90 % syrských uprchlíků hostí sousední státy: Jordánsko, Libanon, Irák a Turecko + Afrika. Uprchlická krize nezasahuje zdaleka jen Evropu.

7. PROČ CHTĚJÍ VŠICHNI DO NĚMECKA A NAPŘ. V ČR ZŮSTÁVAT NECHTĚJÍ?

Většina lidí, se kterými mluvíme, má představu o tom, kam chce jít. Mají papírek s adresou a míří tam, kde už někoho znají a vědí, že jim na začátku pomůže. U Německa byla situace ještě posílena slovy německé kancléřky Merkelové o tom, že nevyhostí jediného syrského žadatele o azyl. Německo také zajišťuje nově příchozím dobré podmínky a vlídné zacházení, ačkoli i tam se situace v průběhu času a vlivem událostí mění, zpřísňuje se politika slučování rodin a narůstá počet návratů do zemí původu neuznaných uprchlíků.

Co se České republiky týče, většina z uprchlíků o ní nic bližšího neví, ale velmi rychle se mezi migranty a uprchlíky rozšířila slova prezidenta Miloše Zemana o tom, že je sem nikdo nezval (která citovali při vybírání žadatelů k relokaci na základě kvót) a i z dalších zdrojů ví, že zde nejsou vítáni. Po všem, co mají za sebou chce většina lidí najít klid, bezpečí a možnost zapojit se do normálního života, nehledají další špatné zkušenosti a odmítání.

Je jasné, že Německo tak velký nápor dlouhodobě zvládnout nemůže. Je nutné vyrovnání podmínek pro žadatele o azyl v celé EU, důstojné zacházení s nimi a sdílení odpovědnosti napříč státy EU. Přijaté uprchlíky je také nutné dobře integrovat, což je dlouhodobý proces a lépe by se zvládal, kdyby bylo množství uprchlíků rovnoměrněji rozloženo do všech zemí EU.

V ČR funguje tzv. program Generace 21, který vyjednal přemístění několika iráckých křesťanských rodin do ČR. Programu schváleného vládou se mělo účastnit celkem 153 iráckých křesťanů. Projekt zakolísal v dubnu roku 2016, kdy se skupina 25 těchto uprchlíků vzdala českého azylu a ilgeálně odcestovala do Německa. Tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec následně projekt ve smyslu přijímání dalších uprchlíků zastavil. 7. dubna odletěla zpět do Iráku 8 členná rodina kvůli zdravotnímu stavu jednoho z členů, který si přál zemřít v Iráku.

V červnu 2016 zůstávalo v Čechách v rámci projektu 40 Iráčanů. Mnozí z nich si již našli práci, působí jako řidiči, instalatéři, kuchaři aj.[15]

Z více než 1600 uprchlíků, které měla ČR přijmout v rámci tzv. kvót, jich dosud přijala jen 12, a podle bývalého ministra vnitra Milana Chovance víc ani přijímat nebude. Důvodem je podle něj fakt, že většina prověřovaných lidí nemá ukončenou nebo přímo nesplňuje bezpečnostní prověrku. 12 již přijatých lidí, kteří podle něj tvoří dvě až tři rodiny, bez problémů prošlo azylovým řízením, neopustili území ČR a mají zaměstnání.[16]

8. VĚTŠINA MIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ JSOU MUSLIMOVÉ, JSOU INTEGROVATELNÍ DO EVROPY A CHTĚJÍ SE ZDE INTEGROVAT?

Doporučuji rozhovor s Afghánkou žijící v Česku Fatimou Rahimi, která o důvodech útěku z Afghánistánu, penězích na cestu a praktikách převaděčů mluví v rozhovoru pro DVTV.

Dále pak se syrským lékařem Mansourem al-Rajabem, který také žije v Česku. Dovoluji si také připomenout, že Syřana máme i v českém Senátu – pana Hassana Meziana.

Toto je jen několik příkladů plně integrovaných muslimů v ČR, po celém světě je jich mnohem více (většina). Lidé, se kterými mluvíme, utíkají před násilím, také se bojí Islámského státu, na rozdíl od nás jsou však často jeho přímými obětmi. Touží po klidu, míru a bezpečné budoucnosti pro sebe a své děti.

Integrace je oboustranný proces a nesmí být podceněna. V minulosti byla v některých zemích hrubě zanedbána, příchozí lidé byli vytlačeni na okraj společnosti a to vyústilo v řadu problémů. Je nutné pracovat jak s nově příchozími, tak s většinovou společností. Při oboustranné snaze je integrace nejen možná, ale může být obohacující pro obě strany.

9. ČESKÁ REPUBLIKA NEMÁ ZKUŠENOST S PŘIJÍMÁNÍM A INTEGRACÍ TAK VELKÉHO POČTU MIGRANTŮ

Česká republika má z minulosti zkušenost s podstatně větším počtem uprchlíků, než je současný počet žadatelů o azyl. Při rozpadu Jugoslávie čelila Evropa přílivu téměř milionu uprchlíků z těchto zemí a ČR poskytla ochranu tisícům z nich. Po uklidnění situace jich tu část zůstala, část se vrátila zpět. Velkou část z nich tvořili muslimové a žádné větší problémy a rozvrat ČR to nezpůsobilo. Azylový systém byl v té době ještě ve svých počátcích, dnes je propracovanější, máme fungující integrační politiku a Státní integrační program pro uznané azylanty, jehož hlavními pilíři je výuka češtiny a podpora v řešení bytové situace.

V posledních letech zde oproti světovému trendu žádá o mezinárodní ochranu velmi málo lidí.

10. UPRCHLÍCI NELEGÁLNĚ VSTUPUJÍ NA NAŠE ÚZEMÍ, PORUŠUJÍ NAŠE ZÁKONY A NERESPEKTUJÍ NAŠE HODNOTY.

Nelegální vstup do země není klasifikován jako zločin, ale jako správní přestupek podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Základním dokumentem upravujícím práva a povinnosti žadatelů o azyl je Úmluva o právním postavení uprchlíků (Ženevská konvence). V ní garantujeme všem žadatelům o azyl, že mohou požádat o mezinárodní ochranu a projít azylovým řízením, ve kterém se zjišťuje, zda na ni mají nárok či ne. Úmluva také počítá s tím, že prchající člověk často nemá šanci vyřídit si platné dokumenty a v ohrožení života vstupuje na území cizího státu nelegálně, neměl by za to však být trestán, pokud hned po vstupu požádá o mezinárodní ochranu a projde azylovým řízením. V Úmluvě jsou definována práva uprchlíka, ale také jeho povinnosti vůči hostitelské zemi, stejně jako definice uprchlíka.

Citace:

Článek 1 - Definice pojmu "uprchlík"

Uprchlíkem je osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.

F. Ustanovení této úmluvy se nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že a) se dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech; b) se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík; c) je vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Spojených národů.

Článek 2 - Všeobecné závazky

Každý uprchlík má povinnosti vůči zemi, ve které se nachází, což znamená v zásadě, že se musí podrobit zákonům a nařízením, jakož i předpisům týkajícím se udržování veřejného pořádku této země.

Článek 31 - Uprchlíci, kteří se nezákonně zdržují v zemi, do které se uchýlili

1. Smluvní státy se zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost.

2. Smluvní státy nebudou na pohyb takových uprchlíků uplatňovat jiná omezení, než jaká jsou nezbytná, a taková omezení budou uplatněna pouze do té doby, než jejich postavení v zemi bude upraveno, nebo než obdrží povolení vstupu do jiné země. Smluvní státy povolí takovým uprchlíkům rozumnou lhůtu a poskytnou všechny potřebné prostředky k získání povolení vstupu do jiné země.

Celé znění Úmluvy zde: http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/uprchlici.pdf

zpět k přehledu otázek

Otázky nejsou vyčerpávající, snažila jsem se zodpovědět ty nejčastěji kladené. V případě jakýchkoli dalších dotazů mě neváhejte kontaktovat na: sarka.antosova@amnesty.cz .

1 Zdroj: UNHCR: http://www.unhcr.org/figures-a...

2 Zdroj: UNHCR: http://data.unhcr.org/mediterr...

3 Zdroj: UNHCR: http://data2.unhcr.org/en/situ...

4 Zdroj: UNHCR: http://data.unhcr.org/syrianre...

5 Zdroj: MVCR: http://www.mvcr.cz/clanek/stat...

6 Zdroj: Žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2015, MVČR, 2015. Dostupné zde: http://www.mvcr.cz/clanek/stat...

7 Zdroj: UNHCR: https://data2.unhcr.org/en/sit...

8 Zdroj: https://zpravy.aktualne.cz/zah...

9 Zdroj: UNHCR: http://www.unhcr.org/globaltre...

10 Zdroj: UNHCR: http://data.unhcr.org/mediterr...

11 Zdroj: UNHCR: http://data.unhcr.org/mediterr...

12 Zdroj: UNHCR: http://data2.unhcr.org/en/situ...